Nový začátek

Mé letošní letní prázdniny začaly s vědomím toho, že v září opět navštívím místo, kde jsem strávila poslední čtyři roky svého života, abych se podruhé pokusila odmaturovat. Tudíž jsem léto odstartovala s pocitem, že si ho nebudu moct naplno užít. Věděla jsem, že stejně budu stále myslet na to, že se brzy musím začít učit. I přes to jsem si ale každé vteřiny s přáteli snažila užít jak jen to šlo. Nakonec, jak to tak se mnou bývá, jsem se pustila do učení poněkud pozdě. Stres tedy začal pracovat na plné obrátky a mezitím, co lidé okolo mne si užívali poslední zbytky prázdnin, já je trávila zalezlá celý den doma. Na vysokou školu jsem již byla přijata a jediné, co jsem potřebovala, byla právě ona maturita. Lidé okolo mě se mne snažili povzbuzovat a já se pokoušela o to samé. Prožívala jsem chvíle, kdy jsem si věřila a kdy jsem byla plná optimismu. Pak ale přišly chvíle, kdy jsem měla záchvaty paniky a úzkosti a ty bohužel převažovaly nad optimismem.
Jak se maturita blížila, přestávala jsem jíst, což akorát způsobovalo nevolnost. Čim dál víc jsem se cítila unavenější a celkově vyčerpaná. Ztrácela jsem sílu na učení a často jsem vyčerpáním usnula. Přátelé okolo mě věděli, že se necítím příliš dobře, ale všechny detaily neznali. Nemocná, vyčerpaná a bez jídla jsem odstartovala poslední dny před maturitou ještě s prášky, které mě měly zbavit stresu. Díky nim jsem byla schopna jíst o trochu více, ale samozřejmě ten hnusný pocit mě neopustil. Ze všech stran byl ode mě očekáván skvělý výkon. Pro rodinu jsem si nemohla dovolit být znovu zklamáním a ten stres z toho, že každý očekával a požadoval můj úspěch zapříčinil všechen ten nezdravý stres, kdy jsem byla doslova na pokraji zoufalství.
V den maturit jsem se do školy dostavovala naprosto prázdná, vlastně ani nevím, jak jsem to zvládla. Brečela jsem ráno před odchodem z domova, ve škole na chodbě, dokonce i na potítku. Největší oporou pro mě ve dnech D byli opět kamarádi, kteří se mnou do školy šli a podporovali mě. Zpočátku jsem toto celé chtěla absolvovat sama, ale to, že tam byli pro mě bylo vážně to nejlepší, co mohli udělat. Nakonec přes všechny mé strasti jsem u maturit uspěla. V tu chvíli to byl ten nejkrásnější pocit a slzy štěstí samozřejmě nechyběly. A právě tehdy nastal ten zlomový okamžik.
Po oslavách s kamarády jsem jednoho dne přišla domu a uvědomila si, že poslední tři týdny jsem nemyslela na nic kromě úspěchu a nyní to jako mávnutím proutku zmizelo. Už jsem nemusela trávit celé dny doma v slzách. A právě tehdy jsem si uvědomila, že všechen ten čas strávený nad učením již nemůžu vrátit. Prázdniny mi proklouzly mezi prsty a najednou jsem měla nastoupit na vysokou školu. Žádné volno mezi maturitou a školou/prací jako ostatní. Opět zmatek. Musela jsem si na poslední chvíli sestavit rozvrh a zařídit veškeré potřebné věci k nástupu. O vysoké škole ale zase někdy jindy.
Tímto článkem jsem chtěla poukázat na fakt, že to, co je pro nás v jednu chvíli strašně moc důležité a do čeho vkládáme všechen náš čas, jednou pomine. Proto bychom si měli uvědomit, na kolik jsme ochotni dovolit té věci, aby nás pomalu ničila zevnitř.